I letos, stejně jako v uplynulých třech letech, se volejbalový tým TJ Slavoj Koloděje vydal na zimní soustředění, tentokrát do Lužických hor. Výběr pohoří nebyl náhodný, po Krkonoších a Jizerských horách byly Lužické hory geograficky vzato jako „další v pořadí“. Jestli Krkonoše nás udivovaly svými výhledy do okolí i prudkostí svahů a Jizerské hory perfektně připravenými běžeckými tratěmi, a to i na bruslení, Lužické hory i přes svoji menší rozlohu nás okouzlily řadou kulturních i přírodních památek. Jenom namátkou, rozhledna na Jedlové hoře, zřícenina hradu Tolštejn nebo křížová cesta v Jiřetíně pod Jedlovou nám umožnily zde prožít skutečně podařený víkend. A to i přesto, že letošní neočekávaně teplá zima nám překazila tolik oblíbené skotačení v bílé stopě.
Vrcholným zážitkem sobotní téměř 23-kilometrové túry bylo zdolání nejvyšší hory Lužických hor – Luže, která měří celých 793 metrů. Vráťova zkratka nás zavedla do bodu, ze kterého nebylo úniku, a my jsme museli zdolat 100 výškových metrů prakticky jedním skokem. Ani kamzík by se za nás nemusel stydět. Krutý mráz, lehký sněhový poprašek a strmost kopce dělaly z výstupu boj o holé přežití. Statečně se k tomu postavil především Vlasta, taťka naší skupiny, který, ač s nevybíravými nadávkami, se vyškrábal na kopec mezi prvními. Náročnost výstupu však byla při panoramatických výhledech do kraje rychle zapomenuta a vidina dobrého obědu na chatě Luž byla velkou motivací k rychlé cestě dolů.
Další zastávkou na našem putování Lužickými horami byla zřícenina Tolštejn, kde si člověk může celoročně dát pivo z rodinného pivovaru Kocour, a kamenná rozhledna Jedlová s nabídkou zlatavého moku z pivovaru Cvikov. Již s čelovkami na hlavě jsme zamířili po červené dolů na Křížovou horu a od ní pak nejkratší cestou do Jiřetína, kde jsme byli ubytovaní v místním penzionu. Večerní posezení nad vynikající Plzní (která v sobotu překvapivě nedošla :-)) v restauraci U draka jsme si zpříjemnili šipkovým turnajem s místními.
Nedělní ráno se neslo v duchu družné rozpravy s panem majitelem, který nám povídal o pohnuté historii zdejšího penzionu a celého městečka. Se zájmem jsme si vyslechli zejména historku o přeměně nočního klubu pro pány na rodinný penzion, o následném rozčarování místních kunšaftů, ale i o „zlatokopecké“ době v 90-tých letech minulého století. S posledním snědeným párkem a vypitým šálkem čaje jsme se rozloučili a vydali se hledat ztracené mládí některých z nás. A úkol to byl vskutku obtížný! Díky obětavému řidiči Lukášovi se však podařilo :-). Jana nalezla ubikace, kam jako malá jezdila na tábory, a kousek odtud Tomáš H. hájenku, kde přesně před 20. lety strávil část svých líbánek. Čerstvě získanou euforii pak oba hledači přenesli i na ostatní spolucestující v autě, a když Tomáš R. dopíjel poslední hlt své vynikající slivovice, již jsme vjížděli do Koloděj.
Za TJ Slavoj Koloděje sepsal
Tomáš Holinka
