V pořadí již třetí zimní soustředění volejbalového oddílu TJ Slavoj Koloděje proběhlo v Jizerských horách. Dali jsme valem značně členitému pohoří Krkonoš, kde jsme strávili předešlé dvě soustředění, a zamířili jsme do vyhlášených běžkařských stop v Jizerkách. Příjezd do Harrachova byl v několika skupinkách: hned ráno jeli Jirka s Bohoušem, to aby si ještě v průběhu dne zařádili na běžkách; Vráťa se svojí jednočlennou skupinkou si užil skutečné peklo, to když chtěl dobýt Harrachov zespodu, a nejpočetnější skupina (Lukáš, Tomáš Ch., Vlasta a Tomáš H.) jela mastňácky odpoledne autobusem. Jakkoli různé byly cesty sportovců, všichni jsme se ve zdraví setkali v pivovaru Novosad nad sklenicí 11stupňového Františka. Obzvláště okouzlující byl příjezd volejbalistky Janičky, která hrdinně nechala všechny tři děti doma s manželem, a coby Sněhurka vyrazila na třídenní putování se sedmi trpaslíky 🙂
Jestli v pátek večer bylo počasí na levačku, v sobotu ráno stálo skutečně za prd. Naštěstí, jakmile jsme vystoupali do vyšší nadmořské výšky, setrvalý déšť se změnil na husté chumelení. Stejně jako v uplynulých ročnících někteří z nás (Tomáš Ch., Jirka) zápasili s mazáním, jiní (Lukáš) museli servisovat lyže, a tak nebylo divu, že hned při prvním výstupu šli Bohouš s Janičkou do trháku. Surový byl rovněž Jirkův průjezd tunelem na běžkách se slovy: „Musím z nich seškrábat trochu vosku.“
Po dobrodružném krosu mezi stromy jsme již netrpělivě vyhlíželi polské Jakuszyce, kde jsme se měli zúčastnit běhu česko-polského přátelství. Jelikož nám nikdo neřekl, že se jede v dobových kostýmech, vypadali jsme, až na Jirku v československém dresu z 60. let, jako návštěvníci z dalekého Marsu. Start i cíl byl před chalupou Orle a jako očekávaní favorité jsme zabrali ve startovním poli hned první řadu. Ambice byly vysoké, nervozita stoupala. Nicméně hustá mlha způsobila, že jsme po výstřelu ze startovní pistole jaksi ztratili orientaci a místo na závodní okruh jsme vyrazili dolů podél Jizery. Na tuto nemilou skutečnost jsme bohužel přišli příliš pozdě, kdy již nemělo smysl se vracet do závodu. S konstatováním, že jsme dali příležitost někomu jinému a tvrzením, že příští rok závod již určitě vyhrajeme, jsme se rozloučili s Polskem a vrátili se zpět do milované vlasti.
Následující kilometry ubíhaly vcelku pokojně, z klidu nás vyvedl až legrační průjezd po lávce nad Jizerou, kdy se Tomáš Ch. nestrefil mezi zábradlí a zůstal viset jednou nohou nad říčkou. Svoji chybu ihned napravil a my pokračovali do jednoho z nejstudenějších míst v republice – osady Jizerka. Po vydatném obědě jsme se bleskově přesunuli na Smědavu a následně přes bufet Na Knejpě jsme sjeli do Penzionu Hájenka v Pekle, kde jsme přenocovali. V nohách krásných 27 km, v žaludku poctivou českou kuchyni a v hlavě několik „mozků“ uleháme do malých pokojíčků.
Nedělní ráno začalo opětovným výstupem na Jizerskou magistrálu, po které jsme pokračovali na Šámalku a dále dolů do Bedřichova. Široké tratě vybízely k bruslení, drtivá většina skupiny si tento styl zdárně osvojuje. Učitel Vráťa z nás má velikou radost a kuje pikle, jak nám trasu ještě o něco prodloužit. Vlasta však vehementně trvá na původním plánu, který zněl: „Co nejkratší cestou na autobus.“ Nedělních 25 km zvládáme s přehledem a kolem druhé odpolední přijíždíme na stadión v Bedřichově. Více než hodinové čekání na autobus si zkracujeme legračním striptýzem v jedné z místních restaurací, kde se snažíme ze sebe dostat mokré svršky a před cestou do Prahy se nějak zkulturnit. Při přestupu v Liberci ještě způsobíme malé pozdvižení, to když se s lyžemi zastavíme v místním nákupním centru na kávu, a do hodinky nás pilot autobusu vysazuje na Černém mostě.
Za TJ Slavoj Koloděje sepsal
Tomáš Holinka
