V polovině března uspořádal TJ Slavoj Koloděje historicky první zimní soustředění volejbalového týmu v Krkonoších. Nešlo však o nacvičování podání či smečů, kterými bychom deklasovali soupeře, nýbrž o víkend na běžkách. Po několika organizačních schůzkách se vykrystalizovala sedmička statečných, kteří se dobrovolně přihlásili nebo byli násilím přinuceni J; Lukáš Jirmann zarezervoval ubytování na Dvorské boudě; Vráťa Skrbek navrhl běžecké trasy a již se jenom toužebně očekávalo, zda vyjde počasí.
Těsně před odjezdem se to ještě mírně zkomplikovalo nemocí řidiče Tomáše Rokose, nicméně ani to nás nevyvedlo z dobré nálady a odhodlání se poprat s krkonošskými tisícovkami. Jestliže cesta autobusem do Špindlerova Mlýna byla veskrze klidná, následný výšlap po Hromovce na Krkonošskou magistrálu se nám nesmazatelně vryl do paměti. Sedm set výškových metrů na 12 kilometrech kolem Klínové boudy dalo zabrat i Bohoušovi Bursovi, který jinak udivoval svým strojovým tempem, kterému zkrátka nešlo odolat. Nicméně vidina večeře a odpočinku na lůžku zvítězila nad chmury z blížící se smrti vyčerpáním. Po několika životabudičích, odborně namíchaných místním personálem, však byly chmury ty tam a o slovo se přihlásil mariáš, příprava sobotního programu a volná zábava.
Sobotní rozjezd byl pomalý, i děda Lebeda by se divil. Ke snídani toho na nás již moc nezbylo, takže nebylo překvapením, že jsme již krátce po desáté hodině byli nastoupeni před boudou. V rukách svírajíce vosky a korky jsme na sebe zádumčivě hleděli, jak to tedy máme namazat. Ti z nás, kteří měli „šupináče“, byli obav ze špatně namazaných lyží ušetřeni a mohli se rozhlédnout do kraje. Výhled to byl opravdu skvostný, zvláště pak směrem na Liščí horu, kam měly vést naše kroky. Ostatním nezbylo nic jiného, než tam napatlat vosk od plus do mínus dva stupně a vyrazili jsme. Tempo bylo tak akorát, na opozdilce jsme na každém rozcestí čekali, občas se nám i podařilo předjet na první pohled zdatnější lyžaře. Co však budilo respekt, zvláště u mladších ročníků, byla historická kombinéza Jirky Erbena se lvíčkem na prsou.
Terén k nám byl vcelku milosrdný, z Liščí hory jsme sjeli k Lyžařské boudě a přes Pražskou a Kolínskou boudu až na Černou horu. Cestou zpět jsme se strategicky vyhnuli stoupání na Liščí horu a pospíchali na večeři do naší Dvorské boudy.
Večer začínal poněkud poklidně, každý se obával nedělní více než 30-kilometrové cesty do Harrachova. A co hůře, došel vaječňák! Po chvíli váhání jsme však přišli na chuť Tatranskému ‚čaji‘, někteří z nás hlavně jeho 70% verzi. Zábava plynula, diskutovaly se zážitky ze sobotní túry a střádaly plány na neděli. Poté co většina osazenstva boudy odešla, personál si k nám přisedl a vydržel s některými až do časných ranních hodin.
Poslední den soustředění nás čekala královská etapa, přechod větší části krkonošského masivu. Již první výstup přes Výrovku na Luční boudu prověřil naše síly. Silný vítr doprovázený občasným sněžením a následky předešlého večera roztrhaly naši skupinu. S blížící se Luční boudou však rostlo naše odhodlání se s nepřízní osudu poprat a zvítězit. Veselé shledání na Luční u sklenice místního ležáku Paroháč všem dodalo síly. A krátce po překonání nejvyššího bodu cesty (1432 m. n m.), nás čekal strmý sjezd na Špindlerovou a dále přes Prameny Labe okoloLabské boudy. Ve sjezdech jednoznačně dominoval Jirka, který dělal kristiánky jakoby jel na sjezdovkách, celou skupiny táhl Bohouš, zdatným bruslařem byl Vráťa a nerozlučnou dvojicí Vlasta Rychnovský s Lukášem.
S blížící se Voseckou boudou se každý začínal těšit na závěrečný sjezd. A nutno podotknout, že hodně zabijácký. Dokladem toho byly dva ošklivě vypadající pády Jirky, přičemž jeden z toho hromadný, který postihl většinu skupiny, a to vše ve vysoké rychlosti. Snad pouze rozvážně jezdící Vlasta přestál tento sjezd bez následků. Finální lahůdkou pak byla prakticky zledovatělá vozovka pod Mumlavským vodopádem při dojezdu do Harrachova. Kolemjdoucí se nestačili divit akrobacii na lyžích, kterou jsme jim nechtěně předváděli a odměnili nás bouřlivým potleskem.
Několik pohmožděnin, bolavých zad a naražených údů však nemohlo zkazit převažující pocit z krásného soustředění a slušných 70-ti kilometrů ujetých za víkend. Když k tomu přípočtem relativně služné počasí, vydatnou stravu a správný pitný režim, není nejmenší důvod si to nezopakovat i příští rok.
Tomáš Holinka