Naše touha objet celou republiku na lyžích pokračovala i v letošním roce. A tudíž, na místě, kde jsme vloni skončili, tam jsme také letos začali. Páteční večer jsme se v rekordním počtu sešli v hotelu Cepín v Mikulově v Krušných horách. Zatímco v předešlých letech jsme putovali v počtu 6-8 kousků, letos se nás sešlo plných tucet. Věková skladba účastníků byla velmi pestrá – nejmladšího Matyáše a nejstaršího účastníka zájezdu Jirku od sebe dělilo přibližně 50 let. Zato poměr žen a mužů zůstává stabilně vychýlen v neprospěch „něžného“ pohlaví s jedinou hrdinkou Janičkou. Když jsme již u těch statistik, tak nelze opomenout zmínku o poměru lyžařů a chodců, tedy těch, kteří si s sebou vzali běžky a těch, kteří je raději, poučeni loňskou nepřízní počasí, nechali doma/v autě. Zde to vyznívá nemilosrdně v neprospěch lyžařů, a to poměrem 2:10.
Ono se nebylo čemu divit. Ještě v pátek nebylo na kopcích zhola nic, a i když předpověď hlásila na víkend sněžení, kdo by ji věřil? Možná však vzájemné se utvrzování, že půjdeme na pohodu a nikoho nenecháme zahynout roztrháním divou zvěří stálo za rekordní účastí celé výpravy. A myslím si, že to stálo i za pár posměvačných připomínek od předsedy Jirky a vedoucího výpravy Vráti, kterými nás chodce občas častovali.
V sobotu ráno jsme obešli jednu z nejprudších sjezdovek v republice – Bouřňák, která se tyčila hned za naším hotelem, a zamířili jsme po Krušnohorské magistrále kolem obory Fláje do Meziboří a dále po „drsné“ žluté, kde i Vlasta měl co dělat, aby se nezabil, do Šumného dolu a strmě nahoru po sjezdovce Klíny až do hotelu a pivovaru Emeran. Náročnost tratě, rychlost lyžařů i počáteční horší orientace v terénu některých členů výpravy způsobily, že do hotelu jsme se trousili v několika skupinkách. I přes všeobecnou únavu zaviněnou náročným výstupem a několika „hektolitry“ vypitého piva jsme v lokále vydrželi překvapivě dlouho. Vyprávění příběhů o Jirkově dobrodružství na sněžném skútru, Alešově narvaném baťohu jídlem, které minimálně mě zachránilo život nebo Martinově M. neúspěšných pokusech vysvětlit nám stolní hru Bang (a nebylo to vinou Martina) nás zaměstnávalo natolik, že jsme ztratili pojem o čase.
V neděli jsme se rozdělili hned ráno. Kluci Bursovi zamířili nejkratší cestou dolů do Litvínova, zatímco většina výpravy se vydala přes Starou poštu po Kostelní cestě do Mníšku a následně do Nové Vsi v Horách. Zde došlo k dalšímu loučení, neboť sem z chaty přijela Jana od Martina K. a vzala početnou skupinu autem do Litvínova, kde měl Aleš zaparkované auto, a část až do Koloděj. Celou cestu autobusem z Nové Vsi až do Holešovic absolvovali pouze Jirka, Vráťa a já.
Pozitiva a negativa? Hlavním plusem je rostoucí zájem Kolodějáků, Stupičáků, Lysáků, Úvaláků, Hostavičáků a já nevím ještě koho všeho, podniknut společný výlet do hor! Nadějnou zprávou je i fakt, že se postupně přidávají i mladé ročníky sportovců. Skvěle vyšlo i počasí: vydatné sněžení vykouzlilo pohádkovou krajinu, možná některé mohlo trochu mrzet, že si přece jenom nevzali běžky s sebou. Celková bilance za sobotu – 19 ušlých km a 650 m převýšení, v neděli pak 11 km s převýšením 200 m. Mezi hlavní mínusy bezesporu patřila absence restaurací či jiných občerstvoven po cestě. Hospoda v Dlouhé Louce, kde byl plánován sobotní oběd, byla zavřena, stejně tak, jako zájezdní hostinec v Nové Vsi. Alespoň to vykompenzovala jednoduchá krčma v Meziboří, kde jsme jim vyjedli všechny brambůrky a horalky. Dále tu pak byla cukrárna v Nové Vsi, kde kromě sladkostí měli i smažené bramboráčky a langoše. Ani nedostatek jídla však nemohl převážit hromadu srandy a pohybu, kterých jsme si do sytosti užili.
Za TJ Slavoj Koloděje sepsal Tomáš Holinka
