Začíná to všechno v pátek 18. února, kdy se četné skupinky outdorově oblečených postav s běžkami v rukách postupně srocují na Hlavním nádraží v Praze, aby se přemístily do východního cípu Krušných hor. Téměř v jarním počasí na sebe strhávají pohledy kolemjdoucích, kteří nechápavě a někdy celkem pobaveně kroutí hlavou a ptají se „kam to ksakru jedete“? S úsměvem na rtu a jistotou bílých plání běžkaři sdělují cíl své cesty: „no přece do Krušek“. Po rychlém přesunu vlakem do Děčína se skupinka narvala do lokálního autobusu plném dětí, kterým právě skončila škola, a začala stoupat do Jílového. Že ani v Jílovém nebude sníh, bylo jasné, co však všechny překvapilo, byl vydatný déšť, který partu z Koloděj zahnal do místní restaurace, kde jí nápomocné servírky vybavily nepromokavými pytli. A šlo se. Na Hraniční boudu na Sněžníku (toho děčínského) to bylo 4,5 km a 350 výškových metrů. Odměnou skupince čítající jednu borkyni a čtyři borce byla chutná večeře a usměvavá Jarka.
Sobota: den druhý. V plánu je 36 km po hřebenech Krušných hor až na Cínovec. Na běžkách by to byla otázka pěti, maximálně šesti hodin. My jsme to šli hodin devět. A to ještě někteří se svezli kousek autem. Ale cesta to byla pěkná! Po putování podél Ostrovských skal jsme se dostali až na nejnižší bod výpravy (450 m. n.m.) a pak jsme již, kromě malého klesání do Petrovic, pouze stoupali. Po sněhu však ani stopy. Místo lyžařů jsme potkávali spíše pěší turisty a pasoucí se krávy. Družná nálada a vidina leteckého přesunu z Petrovic do vyšších nadmořských výšek zaháněla chmury a povzbuzovala nás v cestě dále.
Z přeletu nakonec nic nebylo, ruský pilot dostal z Moskvy povel k návratu kvůli připravované invazi na Ukrajinu, a tak jsme se po malé „úpravě“ letadla u něj pouze vyfotografovali (prý to byl jeho poslední snímek) a pokračovali na Západ. Absence sněhu a stále se netenčící dávka kilometrů před námi se však začaly negativně projevovat na některých členech výpravy – propadali trudomyslnosti, plánům na rychlý návrat do Koloděj či bivakování v přírodě. Zoufalost některých vedla k roztržení skupiny v Krásném Lese, kde část týmu oslovila náhodnou řidičku a část pokračovala po svých do Adolfova.
A tam se to stalo, tam přišel povel „Ski nasadit!“ Náznak souvislejší sněhové vrstvy se zničehonic objevil mezi stromy a ti vytrvalejší členové expedice se začali převlékat a nasazovat běžky. Ačkoli po opuštění katastru obce Adolfov spojitá vrstva opět zmizela, první sněhový zářez jsme již měli za sebou! Sněhová pokrývka se postupně objevovala a zase mizela. Některým z nás to však nevadilo a jednou nasazené lyže již zůstaly nasazené po většinu další cesty.
Již se smrákalo a roztrhaná skupina se blížila na Komáří hůrku (808 m. n. m.). S tím, jak jsme stoupali výše a výše, tak se zvyšovala i sněhová vrstva a my jsme po krátké pauze na Komáří vížce měli před sebou posledních osm kilometrů na Cínovec. A bylo to skutečně nezapomenutelných osm kilometrů. Zledovatělá stopa s nánosem jehličí a bočním větrem je to pravé pro noční přejezd! Po cestě se stalo několik nepříjemných pádů a nebylo pochyb o tom, že tento den bude patřit k těm výživnějším. Naprosto vyčerpaní jsme za tmy dorazili do hotelu Pomezí, kde jsme se shledali z dalšími volejbalisty, kteří si udělali pouze dvoudenní soustředění.
Neděle: den třetí. Přes noc napadlo několik málo centimetrů sněhu, který alespoň částečně zakryl ledové plotny na běžkařských trasách v okolí Cínovce. Po téměř dvou dnech s lyžemi na zádech to byl božský pohled a my konečně mohli zase o něco více vypilovat naši klasikářskou a bruslící techniku. Vzhledem k faktu, že sněhová pokrývka byla pouze kolem 800 m. n. m., nechtěli jsme riskovat, že poneseme lyže dalších 20 kilometrů na zádech do Litvínova a sjeli jsme pouze do Mikulova, odkud nás dovedl vlak zpět do Prahy.
Za TJ Slavoj Koloděje sepsal
Tomáš Holinka
